Někdy pozoruji lidi a přemýšlím nad tím, s kým to mám vlastně tu čest žít. Hlavně tehdy, když to žádná čest není. Lidi dokážou být i zlí a krutí, můžou si dělat spousty různých naschválů a zlomyslností a s někým takovým není vůbec příjemné žít. Jenže i s takovými lidmi se žít musí, když jsou kolem nás, nevyhneme se jim. A je z toho člověku třeba i strašně smutno. Musí si pořád dávat pozor na to, co dělá a co říká, protože by to někdo takový určitě rád zneužil proti němu.
Ale naštěstí s námi žijí i dobří lidé, se kterými je pro změnu radost žít. Ti nedělají nic zákeřně člověku za zády, nepomlouvají, nevrážejí nůž do zad. U těch se dá vylít si srdce, ti pomohou, když můžou, ti se třeba i obětují pro druhé. A takové lidi prostě milujeme. Zaslouží si to.
Lidé kolem nás jsou tedy různorodá společnost. Každý je jiný a každý se jinak chová, myslí a jedná. A i my teda s lidmi musíme jednat různě. Když nechceme, aby se nám to vymstilo. Nesmíme ani neúmyslně urazit a odradit od sebe ty dobré a nesmíme si pouštět blízko k tělu ty opačné.
A tak si musíme vážit dobrých lidí. A z nich si co nejdřív vybrat přátele, se kterými pak v nejlepším případě prožijeme celý zbytek života. Takoví přátelé jsou pro každého dar seslaný z nebes, jsou nenahraditelní. Každý z nás musí aspoň jednoho takového člověka mít, aby nezatrpknul a nečekala ho jenom zklamání. I když je ve společnosti lidí hodně, i jeden jediný přítel znamená hodně. Je to takový malý ostrůvek mezi spoustou dalších lidí, na kterém se můžeme jako trosečníci zachránit.
A co vy? Máte aspoň jediného takového přítele? Jestli ne, napravte to. Protože i když vás obklopuje početná společnost, není to k ničemu, když není přátelská. Pořídit si přátele je to nejlepší, co může člověk udělat. A třeba jednou budeme v naší společnosti všichni přátelé a na světě bude ráj. Ale tomu já moc nevěřím. A je mi to líto.
